Vyhledávání


Kontakt

zakladatel webových stránek v Česku a správce tohoto webu : Marian Mario Artych, DiS.
Adresa pro zasílání poštovní korespondence :
PO BOX 12
666 01 Tišnov, okr. Brno - Venkov
Česká Republika
www.marioartych.com

založení webu : 18.11.2013
počítadlo zobrazeno : 7.4.2014

CZ TEL . : 00420 530 502 418

PL TEL. : 0048 664 500 743

E-mail: marioartych@marioartych.com

Ze života Anny Jantar

a výpovědi lidí s tím související

 

 

 

  Anna Jantar měla výjimečný, velmi pěkný a neopakovatelný hlas. Její písně byly poslouchané a sledované s velkým zájmem. A ten neustal ani v dalších generacích až doposud. O velkých sympatiích k této zpěvačce svědčí jak návštěvnost mnoha koncertů, tak i např. četné reportáže o její osobě.

  O Anně Jantar se říká, že nejen byla, ale je stále. Zůstaly nám její nahrávky, gramofonové desky, CD, fotografie a mnohé vzpomínky na ni. Anna Jantar je populární i u dalších generací lidí nejen v Polsku, ale i v zahraničí.

  Obraz Anny se jeví v paměti jako jasný a výrazný. Neodvál ho ani čas, ani vzdálenost. Anna Jantar doposud zůstává v srdcích mnoha lidí. Nejlépe jí mohli poznat její nejbližší – rodina a přátelé – ti dobře vnímali, jakým je skvělým člověkem. Uměla totiž nejen krásně zpívat, ale i hezky žít - bez egoismu, závisti, megalománie. Byla hluboce věřící katoličkou.

  Říká se o ní, že byla skromná, milá, srdečná, radostná, a nechyběl jí ani humor. I proto dala lidem v Polsku za komunistického režimu mnohem víc než jen své písně. Ne každému člověku se dostává takového hodnocení.

  Určitě měla i nějaké vady, ale kdo z nás je nemá...

  Anna Jantar se narodila dne 10. června 1950 v Poznani pod jménem Anna Maria Szmeterling. Její rodiče byly Halina Surmacewicz Szmeterling (nar. 1924) a Josef Szmeterling (1925 – 1997). Jedna z jejích babiček, Anna Savická, žila v Praze v sídlišti Invalidovna (které v Praze můžeme najít dosud). www.mapy.cz/#!q=Praha%2520s%25C3%25ADdli%25C5%25A1t%25C4%259B%2520Invalidovna&t=s&x=14.472894&y=50.094439&z=14&d=area_20493_1

  Matka Anny Jantar - Halina - chodila v mládí do soukromých hodin klavíru (po vzoru svých rodičů, kteří pěkně zpívali a hráli na klavír, i když nikoli profesionálně). V deseti letech si zlomila ruku takovým způsobem, že jí to znemožnilo v hraní na piano pokračovat. (Podobným osudem si prošla i světoznámá, výtečná česká operní zpěvačka - původem z Brna - Magda Kožená, když se jako mladá dívka rozhodovala mezi dalším studiem klavíru či zpěvu, přišel úraz, při kterém si zlomila ruce a o dalším směřování k pěvecké dráze tak bylo rozhodnuto). Samotná Anna Jantar se začala učit hrát na piano už ve čtyřech letech. Její první učitelkou byla profesorka Wanda Waszko.

  V roce 1953 se Anna a její bratr Roman (Romek) s rodiči přestěhovali z Olštyny do Poznaně. Annin strýc i kmotr v jedné osobě v té době prodal své pozemky a také se přestěhoval do Poznaně. Za utržené peníze si mimo jiné koupil televizi, což v té době byla výsada. Anna a Romek se často chodili dívat ke strýčkovi na malou obrazovku. Anna se ptala strýčka, kde vzal peníze na tu televizi. Strýček tedy odpověděl, že prodal půdu. „Prodal jsi půdu??“, zeptala se udiveně Anna. Za chvíli řekla bratru Romkovi vážným hlasem: „Víš co Romku, nasbíráme venku do pytle nějakou hlínu, táta ji pak prodá a budeme mít také televizi.“

  Poprvé Anna byla mimo Polsko ve svých čtyřech letech, v roce 1954. Byli tenkrát pozváni právě do tehdejšího Československa (ČSSR), a to za babičkou Annou Savickou do Prahy. Tenkrát byl vůbec problém někam vycestovat z Polska, ale nakonec to bylo otci Anny – Josefovi, umožněno na základě procesu pana Cyrankewicze. Mohl s sebou ještě i někoho z rodiny vzít. Bylo jasné, že pojede Anna.

  Rodiče pana Josefa, otce Anny, bydleli kdysi v Košicích. Matka otce Anny byla maďarské národnosti, tedy Anna byla částečně i maďarského původu.

  Mateřská škola malé Aničky byla zaměřena na hudbu. Anna měla výborný hudební sluch a rodiče jí od útlého věku brávali na nejrůznější koncerty. K pátým narozeninám dostala Anna jako dárek od rodičů pianino (s kovovou deskou), aby mohla cvičit, protože začala chodit do hudební školy. Doma ji často zkoušeli tak, že ji z recese zavřeli do skříně, zahráli tón a chtěli, aby jej poznala. Potvrdilo se, že její hudební sluch je neobyčejně vyvinutý.

  V   té době její babička, osoba kulturně založená, vyžadující od svých vnoučat dodržování stanoveného řádu, slyšela z koupelny prozpěvující Annu. Zeptala se Vladimíry Surmacewicz: „Opravdu soudíš, že Anna má pěkný hlas? Určitě má výborný hudební sluch, ale její hlas mně připadá jako sopránové pištění...“ Když později slýchala Annu zpívat, dojímalo ji to až k slzám.

  Rodiče Anny Jantar a o pět let starší Anny Ulrich–Skalské byli přátelé pěkných pár let. Společně slavili prázdniny, jmeniny (v Polsku se více slaví jmeniny – svátky podle kalendáře než narozeniny), silvestry nebo tzv. májové víkendy. Obě Anny společně chodili do Státní základní hudební školy v Poznani se zaměřením na piano. Anna Ulrich–Skalská po letech o své kamarádce říká: „Mohu potvrdit, že Anna byla disciplinovanou žákyni s velkými schopnostmi, hudebním nadáním a krásným hlasem“.

  Anna měla už od mládí ráda společnost. Setkání s kamarádkami ale nebyla tak častá, jak by si asi představovala. Čas měla hodně organizovaný, musela trénovat na piano a proto si zábavy svých vrstevníků užila občas jen pohledem z okna.

  I Annin bratr Roman Szmeterling ve vzpomínkách potvrzuje, že Anna byla velmi společenská a vyrostla z ní hezká dívka, která by si nemusela dělat starost o nápadníky.

  Anna hrála ještě několik let na piano, ale po určitém čase uznala, že má malou ruku, tedy malý rozsah pro hraní na tomto hudebním nástroji. Bála se, že složitější skladby nezahraje. Začala se zajímat více o divadlo a písničky. V roce 1969 byla přijata do Statní Vysoké školy divadelní ve Varšavě, ale nakonec jí chyběl určitý kredit, aby si udržela pozici. Po zkoušce se zjistilo, že nepochází z dělnické třídy ...

  Později během roku 1969 složila před komisí Ministerstva kultury a umění ve Varšavě zvláštní zkoušku, která jí dala oprávnění věnovat se profesionálnímu zpívání. Její zkouška proběhla znamenitě. V té době Anna chodila do všeobecného gymnázia Adama Mickewicze v Poznani a zároveň na střední hudební školu. I když úspěšně odmaturovala na gymnáziu, po celou dobu jí zajímalo hraní a zpívání. Když v té době vznikla v Poznani skupina „Polní květy“, začala sem chodit i se svým bratrem Romkem.

  Během roku 1969 Anna začala zpívat ve skupině „Vaganti“, které zrovna chyběla zpěvačka. Celá kapela Annu s nadšením přijala. Před jejich prvním společným turné doprovodila Annu na autobus její babička. Poprosila vedoucího skupiny Jaroslava Kukulského (nar. 1944), aby dal na Annu pozor. Jaroslav vzal tuto prosbu tak vážně, že 15. srpna 1970 si na radnici vzal Annu za ženu. Církevní svatba následovala později, 11. dubna 1971 v kostele v Poznani. (Podobně i v totalitním Československu bylo pro uzavření manželství nutné vzít se na radnici, tedy mít státem schválený obřad. Svatba v kostele byla jaksi "navíc" - uzavírali ji věřící snoubenci.) Jaroslav a Anna se vzájemně dobře doplňovali. Jaroslav skládal hudbu a Anna zpívala.

  V roce 1972 začala používat umělecké jméno ANNA JANTAR. Původně se uvažovalo o jiném jménu. Například i OKTAWA, NURT, OSMÝ DEN, LING,... Výběr nakonec dopadl dobře. A hezké jméno Anna Jantar bylo na světě - v hudebním světě.

  Jejím prvním hitem byl "Nejtěžší první krok" („Najtrudniejszy pierwszy krok“, německy "Jeder erste schritt ist schwer"), hudbu složil Jaroslaw Kukulski, otextoval Viktor Leliwa.

  Prvním opravdu velkým hitem, který napsal Janusz Kondratowicz, byla píseň "Tolik slunce v celém městě" ("Tyle slońca w calym mieście"). Pozdějí byla nazpívana i jinými interprety v jiných jazycích, ale originál je originál... Populární se stala také soulová píseň "Kdo vymyslel naši lásku" („Kto wymyślil nasza milość“, hudba Piotr Figiel, slova Viktor Leliwa). Toto téma jistě nebylo Anně cizí...

  Další léta patřily tvrdé a pilné práci. Nahrávání, společenský život, život v autobuse, výjezdy do zahraničí, zařizování bytu a nakonec dítě.

  Anna nepočítala s tím, že bude těhotná. Říkala, že na to je ještě čas. Chtěla se věnovat kariéře, na druhou stranu toužila po dítěti. Považovala život bez potomka za neúplný, což bylo přirozené. Nakonec v roce 1975 otěhotněla. Tehdy měla vystoupení, pro ni velmi významné, v Sopotech. Po skončení byla hodně vyčerpaná, ale vše zvládla.

  Jak popisuje kněz Andrzej Witko ve své knize o Anně Jantar, vydané 25. února 2012, Anna během svého těhotenství onemocněla tak, že jí lékaři doporučili potrat. Chtěli zachránit aspoň Annu jako matku, když pro její dítě už neviděli žádnou naději na život. V té době Anna nebyla schopna ani přijímat potravu. Přesto se svým mužem učinila rozhodnutí, že na potrat nepůjde. Ať se má stát, co se má stát. Celou noc oba klečeli a modlili se v slzách, aby bylo dítě zachráněno. Velkou pomocí pro Annu byla také modlitba růžence, který měla vždy při sobě. Brzy se Anna začala uzdravovat a zase přijímat potravu, a dne 3. března 1976 ve 21:30 hodin se jí narodila zdravá dcera Natalia. Byla pro ní vším – celým světem, milovaným, vymodleným dítětem. Anna jí velmi milovala. Kvůli mnoha turné i ostatním hudebním závazkům ale neměla na dcerušku tolik času, kolik by si přála. Vždy, když jezdila na svá turné, nakupovala pro ni oblečení i hračky, rozkládala si je v hotelovém pokoji a představovala si, že usíná spolu s dcerkou. Byl to velký stesk po malé dceři u zpěvačky, která byla na vrcholu své kariéry.

  I Natálie Kukulská je dnes v Polsku populární zpěvačkou. Pro mnohé ale zůstává nejoblíbenější zpěvačkou její matka Anna Jantar.

  Anna Jantar zahynula při leteckém neštěstí ve Varšavě v roce 1980, když se vracela z tříměsíčního turné v USA. S dalšími kolegy zde účinkovala v polských klubech v New Jersey a Chicagu. Její poslední fotografie pochází z letiště v New Yorku ve čtvrtek 13.3.1980, kdy narychlo telefonovala, že přiletí domů do Varšavy nočním letem. Anna se měla původně vracet domů až kolem 22.3., měla ale velký stesk po domově, a letěla proto již v noci z 13. na 14.března 1980.

  Tento den, 14. březen 1980, se stal pro Polsko černým dnem. Při návratu do Varšavy letadlo havarovalo v blízkosti letiště při ulici Alej Krakowska na ulici Rozwojowa, dnes Pawla Lipowczana. Pro Polsko to byl šok, na letišti čekala i rodina Anny s malou Natálkou a babičkou. Natálce byly čtyři roky. Měla v ruce květiny pro mámu, ale tuto kytici jí už nikdy nepředala. Co se tehdy stalo ?

  Letadlo, které letělo z letiště J.F.Kennedyho v New Yorku do Varšavy na letiště Frederyka Chopina, spadlo 950 m od ranveje varšavského letiště a uhodilo 14.3.1980 v 11 hodin 15 min a 34 sekund do země, přesněji do zamrzlé vody při dnes již bývalém vojenském objektu. Kapitán Pavel Lipovčan stihnul ještě v posledních minutách provést určitý manévr, kdy víc než stotunové letadlo, které už bylo téměř neovladatelné, ještě stočil směrem k vodní hladině. V opačném případě by letadlo spadlo na budovu výchovného ústavu. I tak zahynulo 87 osob, z toho 10 zaměstnanců aerolinii. Dodnes se mluví o tom, že aerolinie PLL LOT posílaly tehdy do vzduchu letadla ve špatném technickém stavu. Motor č. 2 byl v tak dezolátním stavu, že při přistávání praskla jeho turbína a poškodila další dva motory. Navíc k nehodě nemuselo dojít, letadlo mohlo přistát už dříve, kdyby pilotovi chybně nehlásila kontrolka, že se nevysunul podvozek. Příslušná ulice se dnes díky tomu jmenuje Pavla Lipovčana (Pawla Lipowczana – Warszawa Okęcie). V té době šlo o největší leteckou tragedii v Polsku (později ji ještě následovala letecké nehoda také ve Varšavě 9.5.1987 v Kabackém lese). Zaměstnanci PLL LOT jsou pohřbeni na vojenském hřbitově na Powazakch.

  Anna Jantar, jak zmiňuje kněz Andrzej Witko, při pádu pevně svírala růženec. Je pochována na Wawřiševském hřbitově na ulici Wólczyńska ve Varšavě. Její pohřeb se konal 25. března 1980 a plakalo tam tehdy až 40 000 lidí. V roce 2010 na stejné místo pohřbili zesnulého jejího manžela Jaroslava Kukulského.

 

z polštiny přeložil : Marian Mario Artych, DiS.

Velké Pavlovice dne 11.1.2014

 

  Anna Jantar jiným lidem vždy přála to nejlepší.  Hodnotila druhé s opatrností a rozvahou.   Vždyť sama byla klidná, rozvážná. Jak postřehla Alice Woy-Wojciechowska, i u lidí, kteří neměli zrovna ideální povahu, Anna vždy našla něco dobrého. Měla také dobrý instinkt, který ji neomylně vedl navzdory mládí a umožnil jí perfektně se ovládat  i ve složitých situacích.                        

   Anna projevovala velkou chuť do života, měla spoustu plánů, co ještě uskutečnit a sama na sebe kladla značné požadavky. Zajímala se, co je nového ve světě, zvláště ve vzájemných vztazích mezi lidmi.

  Anna Jantar byla optimistkou. Dokázala se radovat, měla ráda žerty a vtipy. Jeden z nich dala k dobru Annina kamarádka Anna Ulrich Skalska. (Anna Jantar jí předtím byla na svatbě i se svými rodiči.)  Když byla později zase Anna Ulrich Skalska na svatbě Anny  s Jaroslavem Kukulským, snědl jeden host v hotelu Astoria v Poznani při přípitku dokonce svou skleničku.

„Pamatuji si, že jsme jednou jeli z Německa do Československa a v horách nás potkaly závěje“, říká Bogdan Zep. Řekli jsme si, že už je po nás. Anka na to reagovala: „Nedělejte si s tím velkou hlavu. Kdyby něco, když spadneme, budou vědět, že to jsou Poláci. Poznají to podle toho, kolik s sebou vezeme bot...“ „Zkrátka dělala si legraci z každé takové situace, nikdy neztrácela humor.   Po koncertě jsme většinou si vykládali do druhé, třetí hodiny ráno. A co mě překvapovalo, Anna ráno vstala a byla fit. Ve skvělé pohodě“, dodává Bogdan Zep.

  Matka Halina Szemeterling vzpomíná, že její dcera Anna Jantar byla hodně otevřená a důvěřivá. Přineslo jí to nejedno zklamání. Když se cítila podvedená, poplakala si, ale zármutek jí nikdy dlouho nevydržel. Jak říká Anna Sulek, Anna Jantar neměla ráda časté pochlebování, přijímala raději přiměřenou kritiku. Byla inteligentní, i rozhovory s ní byly velmi příjemné. Dokázala si však ponechat určité soukromí.

  Ewa Wyśniewska jí neříkala Anna Jantar, ale říkala jí po svém. Jantar se dá do polštiny přeložit také jako burštýn (bursztyn), takže jí říkala „Anburštýn“.

  Manžel Anny Jantar Jaroslav Kukulský vzpomíná, že Anna Jantar neuměla lhostejně projít kolem cizího neštěstí. Když ve Varšavě vybuchla rotunda a zahynulo přitom několik lidí, Anna měla zrovna koncert v Československu, ale nedokázala vyjít na scénu. I v období pohody se ale v jejím nitru někdy objevil jakýsi smutek - cítila snad to, co jí v blízké budoucnosti čeká????

„Annu Jantar si vždy pamatuji jako pohodovou“, říká Halina Franckowiak. „Vždycky se výborně prezentovala, na svoji dobu se dobře oblékala, stejně tak dbala o make-up. V USA jsme spolu chodili po obchodech. Pamatuji si, že jsme kupovali samé parfémy značky Charlie. Už léta tuto značku používám s krátkými přestávkami, aby mi parfém nezevšedněl. Připomíná mi totiž Annu.“

Anna měla velmi ráda svého o dva roky staršího bratra Romka. Oba si dobře rozuměli, chodili společně i do studentských klubů. Jak ale oba stárnuli, jejich životní dráhy se samozřejmě rozešly, oba ale v celém životě projevovali rys houževnatosti, vytrvalosti.  Anna se důsledně dala na dráhu sólové zpěvačky, zatímco jejího bratra zavedlo povolání jinam: „Já jsem své poetické a divadelní profily do svého života nepřevtělil již nikdy. V současné době mám restauraci ve Vídni. Vařím, stojím za barem, usmívám se a myslím si, že na všechno si může člověk zvyknout a nakonec to mít rád“, říká její bratr Roman Szemeterling.

  V roce 1974 byl šéfem Organizační kanceláře Festivalu pan Bohdan Bujnický. Jednoho dne za ním přišli dva sympatičtí lidé, Anna Jantar a Jaroslav Kukulský. Po dokončení formalit začali starostlivě vyprávět, že hledají někoho, kdo by jim pomohl dostat se do obce Ustronie Morskie, aby se zde ubytovali. Shodou okolností tam Bohdan Bujnický bydlel, takže se hned nabídl, že je na místo odveze. Na oplátku ho pozvali na večeři a všichni společně strávili příjemný večer. Ze vzájemných sympatií se začalo rodit pěkné přátelství...

Anna Jantar si velice vážila módního návrháře a poradce vizážistů Bohuslava Mece. Byla si velmi dobře vědoma jeho estetické vzdělání a citu. Respektovala každý jeho názor.   Když se v šatně upravovala a brala na sebe různé módní doplňky, vždy se ho ptala, jak se to k sobě hodí. Pokud ano, Bohuslav Mec mlčel. V opačném případě si s úsměvem zakrýval tvář rukou.  Anna už věděla, o co jde. Byl to jejich smluvený signál.

 

Marian Mario Artych, DiS.

Velké Pavlovice dne 12.1.2014

 

 

 

  Jakub Erol, umělec a grafik,  uvádí : „Znal jsem Annu tři roky. Viděli jsme se často. Atmosféra těch setkání byla, jako kdybychom se znali od dětství. Úsměvy na tváři, vtipy. Anna byla velmi společenská,

 radostná, byla prostě miliónové děvče !“                                                    

 

     Jakub si dobře pamatuje na různá setkání v Ustce. Konají se dodnes, převážně v létě, ve druhé  polovině července. Ustka u Baltského moře bylo místo, kde Anna s přáteli trávila hodně času, i svou dovolenou. Tenkrát to bylo jedno setkání za druhým.  V Polsku se mnohem více -      na rozdíl např. od sousední ČR - slaví jmeniny než narozeniny.  Jakub měl jmeniny podle polského kalendáře 25. července a Anna hned 26. července. A tak se navečer sbalilo jídlo a pití a všichni šli na pláž. Místo stolů posloužily koše obrácené vzhůru nohama, byly zde svíčky, hudba a všem bylo báječně. „Velmi dobře si pamatuji jedny jmeniny, kdy hladina baltského moře byla úplně klidná a my jsme v moři tančili“, vzpomíná ještě Jakub.

  I  Alice Woy-Wojciechowka vzpomíná na Ustku. Oslavy se často konaly ve sklepních prostorách Domu tvůrčí práce ZAIKS, kde je dnes salónek. Svíčky na bílém ubrusu, okolo hudebníci, celková elegance prostředí i všech zúčastněných, včetně Anny Jantar.

 Kromě Ustky Anna s Jaroslavem také jezdívali do penziónu RAFA v Ustronie Morskie, jehož majitelem byl už zmíněný Bohdan Bujnický.  

www.obiektyturystyczne.pl/najlepsze.noclegi/6178,ustronie-morskie,hotel-w-ustroniu-morskim-w-zachodniopomorskim;zachodniopomorskie/

Bohdan Bujnický je také lékař a veterinář.  Jeho pověřila Anna Jantar před svým posledním výjezdem do USA na konci roku 1979, aby jí koupil malé auto Fiat 126p – tzv. Maluch. Anna nechtěla, aby se o tom dozvěděl její mažel, nákup vozu měl být překvapením. Získání jakéhokoliv auta býval problém, Bohdan sehnal Malucha jen pískově žlutého. Napsal to Anně, která v té době měla turné v USA. Anna z toho nedělala problém, rozhodla, že auto se může vyměnit nebo přelakovat.                                                                                                 Ve čtvrtek 13.3. 1980 jel Bohdan tímto novým vozem z obce Ustronie Morskie do Varšavy. Neměl štěstí, cestou narazil na tři policejní kontroly. Říkal si, jestli takovou smůlu nosí on sám nebo to auto. Vůz chtěl zaparkovat u letiště, protože Anna se měla právě vracet z USA. Do telefonu ještě tvrdil Jaroslavovi, že na letiště ho odveze známý, aby se hned neprořekl, že Anně koupil nové auto. Chtěl, aby si ho Anna převzala hned po příletu z New Yorku.          V pátek 14.3.1980, se měla Anna Jantar vrátit. Ale stala se ta strašná letecká nehoda, takže nové auto už zůstalo nepředáno.

Shodou okolností pan Bogdan Zep, manažer mnoha polských umělců, mimo jiné i Anny Jantar, plánoval koncerty s českým zpěvákem Václavem Neckářem od soboty 15.3.1980, tedy den po letecké katastrofě a tragické smrti Anny.

Alice Woy-Wojciechowska nám po letech sděluje:

„Halinka Szmeterling, maminka Anny, mě prosila, zda bych nemohla zařídit nějaký dočasný pronájem domku v Zakopane v horách (1980). Vlastně jsem tam jela s manželem a dětmi. Anna Jantar plánovala po návratu z USA do Polska přijet sem na dovolenou. Chtěla se více věnovat své čtyřleté dceři. Šla jsem tenkrát jen pro rukavice do hotelového pokoje a najednou v rádiu slyším, že se ve Varšavě při přistání zřítilo rozbilo letadlo a na seznamu obětí leteckého neštěstí je i Anna Jantar. Ach to  neee!! Pomyslela jsem si. Vrátila jsem se zpět, slunce tak strašně zářilo. Jurek, můj manžel, na mně  hned poznal, že se stalo něco hrozného. Ale jak to vysvětlit naším malým dcerkám? Byli jsme vysoko na lanovce – Butorowy Wierch, když jsem se odvážila promluvit:                                                                                            

 

Teta Anna je tam vysoko na tom obláčku.                                                                        

       To je ještě dál, než v Americe?? – ptali se….                                                                            

- O hodně dál..                                                                                                                              

- A kdy se vrátí??                                                                                                                        

  - Už se nevrátí!!!                                                                                                                       

 

 Tak to musíme mít moc rádi Natálii (myšleno dceru Anny Jantar).      

Po pohřbu Anny jsme se vraceli ve velkém smutku, společně s našimi dcerkami i s malou Natálkou. Snažili jsme se ji uchránit před smuteční atmosférou jejího domova.                     

 Ve schránce na dopisy jsme našli pohlednici z New Yorku : VRACÍM SE ZA VÁMI, JE MI PO VÁS SMUTNO. VŠE VÁM POVÍM, AŽ SE VRÁTÍM..“                                          

Z toho asi vnímáte tragiku celé situace...                                                                                                                                                                                                                         

  Renata Pajchel, tehdejší fotografka Anny Jantar, říká : „Když zemřela Anna Jantar, všechny fotografie jsem vyhodila s tím, že už je nikdo nebude potřebovat, že je to uzavřená kapitola. Ale nyní si uvědomuji, že Anna je stále populární, jakoby přežila vlastní smrt.          Pro mě žije pořád v těch naších dvou krátkých setkáních“, a dodává:                          „Fotografie mají rovněž svůj život, také stárnou, jsou podepsané určitými roky, jsou nositeli své doby. A přechovávají kus pravdy o člověku. Proto si nyní víc vážím člověka, který dokázal, že žít se dá na zemi vlastně i po smrti. Klobouk dolů….“                                     

  Jakub Erol dodává, že po smrti Anny chtěl s Jaroslavem Kukulským pro ni objednat  pomník na hrob. Zdálo se jim ale, že nabídka je příliš malá a tak se Erol pokusil vytvořit pomník ze sedmi či osmi  různých hrobů a spojil různé fragmenty. Ale dnes se za to, co stojí na Wavřiševském hřbitově ve Varšavě, stydí.                                                                       

  Můžeme souhlasit s panem Bogdanem Olewiczem, když říká: „Mám pocit žalu a nespravedlnosti, protože Anna odešla v momentě, kdy mohla dokázat, jaká je doopravdy. Byl jsem zvědav na to, co bude dál dělat po návratu z USA. Volala mi, že má připraveny další nápady, že také provede hodně změn ve svém životě.  Měla velký talent na zpívání v cizích jazycích a přesto se chtěla ještě zlepšit v angličtině, aby se mohla více prosadit i  v mezinárodním měřítku.  A tak  smrtí Anny této perspektivě, kdy nejlepší mělo teprve přijít, zůstaly zavřeny dveře.“ 

   Jolanta Kubická i skladatel Janusz Kondratowicz se shodují, že i když Anna Jantar nahrála mnoho ceněných skladeb, že to hlavní by teprve přišlo. Přesto zůstala i po své smrti v trvalé oblibě a ovlivnila i mnoho dalších zpěvaček, které na ni navázaly.     

   „I když Anna Jantar mezi námi už není, žije stále – v naší paměti a svých písních. Její duše zůstala. Přesto cítím smutek, že si již s ní nemohu jako tenkrát sednout a popovídat si“, říká její další kamarádka a zpěvačka Halina Franckowiak. „Strašně moc mi chybí. Cítím, že jsem ochuzena o ni a tím i o sebe.“  Tatínek Anny, pan Josef Szmeterling, ke konci života veřejně prohlásil : „Po smrti Anny jsem týden nevycházel z domu. Potom jsem seděl v kostele sv.Anny (Poznaň), ve kterém o devět let dříve měla moje dcera svatbu. Hodně jsem si poplakal. Pro mě moje dcera nezemřela. Pořád žije. Vím, že Anna žije i v srdci lidí, kteří ji mají rádi. Píší mně, navštěvují mě. Pořád je přítomna v srdci lidí, kteří jí milovali.“   

Vladimíra Surmacewicz říká, že Anna z každé výpravy posílala pohlednice. Poslední od ní přišla z USA a vypadalo to, jako by posílala pozdrav z onoho světa. „Můj smutek a žal neměly konce. Měla jsem jí moc ráda.“                                                                          

„Letecká katastrofa mě vzala nejsrdečnějšího člověka a přítelkyni, takovou už nebudu mít nikdy“, dodává polská právnička Walentyna Ziemba-Martinek.     

 „Říká se, že člověk žije tak dlouho, jak dlouho žije paměť lidí o něm“, je přesvědčen pan Jerzy Milian:  „Já si myslím, že život má smysl jen tehdy, když po člověku něco zůstane. Anna tady zanechala dceru, nechala zde nahrávky krásných písní, klipy i vděčnou vzpomínku už ve dvou generacích příznivců. Žila a zpívala pod určitou geografickou šířkou a v době, kdy,  jak říkal Jean Cocteau, „ HLOUPOST STOUPLA DO MYSLI. “   Překonat to všechno a existovat ve vděčné paměti lidí vlastně i po smrti – to je největší vítězství Anny Jantar.

Marian Mario Artych, DiS.

Velké Pavlovice, dne 11.2.2014